OPETH - The Last Will And Testament
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
Metalopolis již 20 let pravidelně přináší informace a články převážně související s metalovou hudbou. Často však zavítáme i do jiných než metalových anebo vůbec hudebních oblastí a nezřídka tak nabízíme i obsah mimo hlavní záběr našeho webového magazínu.
Mäsiari z Oldenburgu patria ku služobne najstarším nemeckým spolkom holdujúcim kovu smrti. Ich počiatky siahajú až do roku 1989. Kariéra OBSCENITY odvtedy zaznamenala mnohé vzostupy a pády, no našťastie žiadne konce a comebacky. Zaujímavý bol ich vývin v druhej polovici deväťdesiatych rokov. Niesol sa v znamení albumov „The 3rd Chapter“ a „Human Barbecue“, v období ktorých som túto kapelu pomerne intenzívne sledoval vďaka zábavným recenziám a rozhovorom v slovenskom časopise Rock Extremum. Napriek diskutabilnej kvalite mal tento občasník rozhodne veľké čaro, pamätníci mi to isto potvrdia.
Nové tisícročie a dosky „Intense“ a „Cold Blooded Murder“ prinášajú zvýšený záujem o tvorbu OBSCENITY. Účasť na prestížnych podujatiach typu Wacken Open Air, With Full Force, No Mercy Tour či šnúre po boku SIX FEET UNDER hovorí jasnou rečou. Nový album „Where Sinners Bleed“ je teda pomyselným prihodením polienka do rýchle hasnúceho a nenásytného ohňa fanúšikovskej priazne. Nuž, drevo je to veru riadne masívne. Tvrdá thrashová kôra je v jeho prípade obrastená agresívnymi čiernymi deathovými výhonkami. Radosť pozerať na ten jasný a zdravý plameň!
Starého psa novým kúskom nenaučíš. Zvlášť keď ide o nemeckého bastarda. OBSCENITY sú zastúpcovia starej školy death metalu so všetkými pozitívami i negatívami, ktoré z toho vyplývajú. Každá jedna z desiatich nových náloží je dôkazom vysokej hráčskej a skladateľskej vyspelosti a najmä zrelosti skutočných majstrov svojho remesla. Časté zmeny atmosféry, prechody z klasických sypačiek do drtiaceho stredného tempa, melodické i tradičné slayerovsky chaotické sóla – to všetko robí z albumu „Where Sinners Bleed“ skutočnú lahôdku pre ortodoxných old school deatherov. Snahu o posun hudobnej tváre badať v prípade OBSCENITY napríklad v skladbe „Return To Flesh“. V nej sa páni gitaristi Bruns a Finger zaskveli figúrami v štýle US brutal death metalu. Vrcholových zážitkov je však v prípade „Where Sinners Bleed“ hneď viacero – od úvodnej hitovky „Obsessed With Slavery“ cez titulnú smršť až po záverečné monštrum „The Bullet That Kills“, v ktorom sa prekrásnym spôsobom oživuje duch starých SLAYER z obdobia „South Of Heaven“. Pol boda pridávam za dokonalý kingdiamondovsko-morticianovský obal!
Nebaví vás už čakanie na novinku od VADER? Dali by ste si chutné predjedlo pred očakávanou hostinou z dielne kuchárov SLAYER? Ráčte vstúpiť do domu, kde krvácajú hriešnici!
8,5 / 10
Marc-Andre Dieken
- bicie
Hendrik Bruns
- gitara
Oliver Jauch
- spev
Jens Finger
- gitara
Alexander Pahl
- basgitara
1. Obsessed With Slavery
2. Die Again
3. Mutate To Scourge - Infecdead
4. Incomplete
5. Out Of The Tombs
6. Cannibalistic Intent
7. Where Sinners Bleed
8. Return To Flesh
9. Non-Existence
10. Bullet That Kills
Atrophied In Anguish (2012)
Where Sinners Bleeed (2006)
Cold Bloodred Murder (2002)
Intense (2002)
Demo-niac (1999)
Human Barbecue (1998)
Whippe, Raped ... Obscene (video) (1997)
The 3rd Chapter (1996)
Perversion Mankind (1994)
Amputated Souls (1993)
Suffocated Truth (demo) (1992)
Age of Brutality (demo) (1992)
je to pecka
Návrat niekam k "Ghost Reveries" so zvukom posledných albumov. Stávka na istotu, ktorá však za vrcholmi tvorby zaostáva. Navyše, mňa osobne rozprávač pri sústredenejšom posluchu tohto koncepčného albumu irituje.
V jisté BDM RPG hře vytváříte ultimátní postavu a její charakteristiky definujete následovně: Násilí: 100%, Technické skills: 100%, Skladatelská inteligence: 100%, Šarm: 100%, Oddanost 100%, Laskavost: 0%. Do kolonky "Jméno" pak vyplníte: DEFEATED SANITY.
Už poněkolikáté zní otázka stejně: Zničil Einar Solberg další desku jinak velice talentované kapely? Odpověď zní: Zase to zvládl. Jeho hlasový projev je jak chilli. Koření. Měl by se používat citem. Když se tam toho najebe hodně, nedá se to žrát.
Hele, Blake Judd ještě žije. Enfant terrible (ale současně i schopný skladatel) US blacku je (znovu) zpět a tentokráte doručuje tradičněji pojatou kolekci. Šlape mu to dobře, tělo už má sice životem zhuntované, mysl však zůstává stále čerstvá.
Návrat po šestnácti letech. Navíc víceméně autorská deska Roberta Smitha. Navazují na nejlepší kousky své diskografie a současně se zbytečně neopakují. Poslouchám to poslední dva týdny a moje dojmy stále rostou.
Bilanční a v rámci možností i moderní album zároveň. Typičtí BODY COUNT místy výrazně oživení působením hostů. Album sotva překvapí něčím neotřelým, ale dá se mu odolávat jen do prvního výkřiku "madafaká". Pak už je to zase všechno zpátky v 90's.
Faust a spol. tentokrát více přitlačili na pilu a natočili o poznání méně přátelskou desku. Více black metalu a méně zjemňujících prvků. I tak je materiál pěkně diversifikovaný, jen je méně přístupný a chybí mu ona zpěvnost, vzletnost a naléhavost.